Zůstávám ve vztahu z lásky nebo jen ze strachu?

Ztratit se v sobě je normální

Občas se v životě ocitneme na křižovatce, kde už dávno není jasné, co je pravda a co jen naše představa o tom, co by mělo být. Jsme ve vztahu, ve kterém něco drhne, ale zároveň to není dost zlé na to, abychom odešli. V jednu chvíli cítíme lásku, v druhou samotu. Někdy máme chuť bojovat a jindy jen tiše sedět a doufat, že se něco změní samo. A právě v těchto chvílích přichází ten největší zmatek, protože si přestaneme věřit. Nevíme, co je ještě normální a co už jenom snášíme. Nevíme, jestli máme odejít, nebo jen procházíme krizí. A nechceme udělat chybu, kterou bychom si vyčítali.

To, že se v sobě ztratíme, není slabost. Je to normální fáze, když dlouhodobě potlačujeme svoje potřeby, abychom zachovali klid. Často v sobě nosíme loajalitu, touhu neublížit druhému, nejistotu z budoucnosti a přitom postupně ztrácíme spojení sami se sebou. A pak už není divu, že se člověk necítí dost jistý na žádné rozhodnutí.

Největší bolest není z rozchodu. Ale z přežívání v něčem, co nás už nenaplňuje.

Rozpoznat, jestli ve vztahu zůstáváme z lásky, nebo už jen ze strachu, není jednoduché. Láska se totiž často převléká za trpělivost, za věrnost, za ochotu bojovat. A strach umí vypadat jako loajalita, ohledy na druhé nebo rozumný kompromis. Ale rozdíl mezi těmito dvěma postoji poznáme v sobě. Když ve vztahu zůstáváme z lásky, i přes těžké chvíle cítíme v sobě jemný pohyb, něco se děje, komunikujeme, hledáme cesty, jsme v kontaktu. Možná to bolí, ale neztrácíme naději, protože víme, že druhý je s námi ochotný jít dál. Když ale zůstáváme ve vztahu ze strachu, začíná se něco měnit. Cítíme tíhu, mlčení, bezmoc. Jsme unavení z toho, jak často musíme překračovat sami sebe, abychom zachovali klid. Mluvíme míň, sníme míň, doufáme víc než věříme. A začínáme si říkat věty jako: „Je to asi všude stejné.“ „Možná jsem jen moc náročný/á.“ „Však to není tak hrozné.“ Tohle nejsou signály lásky. To jsou signály, že vztah ztrácí budoucnost a my přitom ztrácíme spojení se sebou.

Rozhodnout se odejít může být ten nejodvážnější krok k vlastní pravdě.

Mnoho lidí nezůstává ve vztahu proto, že by v něm byli šťastní. Zůstávají, protože se bojí. Bojí se samoty. Bojí se změny. Bojí se toho, co řekne okolí. A úplně nejvíc se bojí, že to bez toho druhého nezvládnou. Tohle není racionální rozhodování, tohle je vnitřní zmatek, ve kterém vítězí staré programy. Třeba ten, že vztahy se mají vydržet. Že když už jsem do toho tolik investoval/a, přece to nevzdám. Nebo že když to opustím, budu za toho špatného.

Strach, který nás ve vztahu drží, má mnoho tváří. Někdy se tváří jako odpovědnost vůči dětem. Jindy jako ohled na partnera, který by to nezvládl. A někdy jako tiché přesvědčení, že já vlastně nejsem dost dobrý/á na to, abych měl/a něco lepšího. Jsou to hluboko zakořeněné vzorce z dětství, obětování, loajalita, vnitřní zákaz být sám pro sebe. A i když v hloubi víme, že vztah nemá budoucnost, přehlušíme to těmito obavami. Zůstáváme, protože odejít se zdá těžší než žít dál v prázdnu.

Někdy nezůstáváme kvůli lásce. Zůstáváme, protože si nevěříme, že můžeme mít víc.

Jak se v sobě vyznat, když je v hlavě mlha? V mlze se nedá běžet a ani rozhodovat. A právě tak to často vypadá, když člověk zůstává ve vztahu, kde si už sám sebou není jistý. Pochybnosti ve vztahu nejsou slabost. Jsou voláním duše, že něco není v souladu. Jenže místo zastavení často přidáme plyn. Hledáme odpovědi v hlavě, analyzujeme, co si kdo myslel, co kdy řekl, co bylo dřív a co potom. Jenže pravda nebývá v hlavě. Pravda bývá v těle. V tichu. V tom, co cítíme, když se konečně zastavíme.

Chceme-li poznat, jestli ve vztahu zůstáváme ze strachu, nebo z lásky, potřebujeme jít jemně k sobě. Přestat hledat logické argumenty, a místo toho si položit pár obyčejných, ale pravdivých otázek:
Jak se cítím, když si představím, že takhle bude vypadat můj život i za pět let?
Co říká moje tělo, když si představuju, že odejdu? A co, když si představím, že zůstanu?
Věřím opravdu, že se to změní nebo se toho jen bojím pustit?
Co mi v tomhle vztahu dává smysl a co už ne?

Tyhle otázky nejsou test. Jsou zrcadlo. A i kdyby odpovědi nebyly hned jasné, samotné jejich kladení v nás něco posune. V mlze se totiž neorientujeme tím, co víme, ale tím, co cítíme. A právě pocity nás často dovedou ke zdravému rozhodnutí dřív, než hlava vůbec stihne postavit plán.

Zůstat i odejít může být správně. Záleží jen na tom, odkud to rozhodnutí přichází.

Možná právě teď stojíte na místě, kde není nic jisté. Není to ještě konec, ale už to dávno není začátek. Hlava říká jedno, srdce druhé, tělo je unavené a každý den přináší novou vlnu pochybností. Právě v takových chvílích má smysl se na chvíli zastavit, ne proto, abyste něco hned rozhodli, ale abyste si vůbec dovolili slyšet sebe.

Nově nabízím možnost spolupráce, kde neanalyzujeme každý detail, ale místo toho propojujeme mysl, emoce a tělo tak, aby vám spolu začaly znovu věřit. Pracuji s jemnou konstelační metodou vedenou přes tělo, kde se nepotřebujete umět správně vyjádřit nebo všechno chápat. Jen být. A postupně nechat vystoupit tu část vás, která ví. Ta, která si pamatuje, co je pro vás dobré.

Pokud právě teď žijete ve vztahové nejistotě a nevíte, jak dál, může to být první krok zpátky k sobě.
Bez tlaku a scénářů. Jen prostor, kde se můžete znovu slyšet a začít se řídit tím, co v sobě najdete.

Ať už se rozhodnete jakkoliv, zůstat, odejít, nebo ještě chvíli počkat, dovolte si být na té cestě pravdiví. Sami k sobě. Nemusíte mít všechno hned vyřešené, ale možná je teď ten správný čas přestat se přesvědčovat, že to zvládnete sami.

Pokud budete potřebovat podporu, nebo si jen v klidu vyjasnit, jak dál, můžete si objednat online konzultaci. Online konzultace.

Společně se podíváme krok po kroku na to, co se ve vás odehrává – a jestli má vůbec smysl ve vztahu zůstávat. Nebudu vám radit ani rozhodovat za vás.
Skrze cílené otázky, naslouchání tělu a jemnou konstelační práci vám pomohu dojít k odpovědi, která bude skutečně vaše. Ne ta, kterou po sobě čekáte. Ne ta, kterou si říká rozum. Ale ta, která ve vás čeká, až ji uslyšíte. Jestli cítíte, že by vám v tom pomohlo bezpečné vedení, prostor pro zklidnění a propojení s tím, co je skutečně vaše, budu tu pro vás. A když ne teď, tak až přijde ten pravý moment.

Držím vám palce na každém kroku.
Lucie