
V oblasti psychologie vztahů se často setkáváme s fenoménem, který může být pro citlivé jedince matoucí: zaměňování traumatické vazby za osudovou lásku. Pro ty z nás, kteří v dětství zažili emoční zanedbávání nebo nepředvídatelné prostředí, se může zdát, že láska musí bolet, pálit nebo nás zcela pohlcovat. Skutečnost je však často jiná a mnohem tišší.
Když potkáme někoho, kdo v nás vyvolá okamžitou a neovladatelnou fascinaci, naše tělo zaplaví koktejl dopaminu a adrenalinu. Z odborného hlediska tento stav často aktivuje naši nervovou soustavu podobným způsobem jako stresová reakce. V takových chvílích dochází k omezení funkcí prefrontálního kortexu – tedy části mozku zodovědné za logické uvažování a vyhodnocování reality.
Můžeme to přirovnat k oslepujícímu ohni. Je fascinující, ale znemožňuje nám vidět skutečné obrysy člověka před námi. V mé praxi se často setkávám s příběhy žen i mužů, kteří se v tomto „ohni“ ocitli. Jedna z mých klientek popisovala stav, kdy byla natolik pohlcena intenzitou citů, že její racionální složka zcela ignorovala faktickou rovinu vztahu. Přestože byla v roli „té druhé“ a trávila dny v úzkostném čekání na zprávu, její mysl si tento deficit interpretovala jako projev hluboké, až osudové vazby. V psychologii tomu říkáme intermitentní posilování – stav, kdy nás občasná pozornost partnera či partnerky drží v silné závislosti, podobně jako u hazardních her.
Je důležité si uvědomit, že to, co vnímáme jako velkou lásku, může být ve skutečnosti jen naše nenaplněná potřeba z dětství, která se snaží dojít naplnění skrze nedostupný protějšek. Zdravá láska však nepálí, ale hřeje. Zatímco zamilovanost je stav, který nás ovládá, zralý vztah je vědomé budování bezpečné citové vazby.
V takovém vztahu se naše nervová soustava může konečně uvolnit. Není zde přítomna úzkost z toho, co přijde zítra, ale hluboký pocit čitelnosti a bezpečí. Je ovšem pravda, že pro lidi zvyklé na emoční horské dráhy může tento „klid u krbu“ zpočátku působit nezvykle, nebo dokonce nudně. Je v tom však skryta velká pravda: pod povrchem tohoto klidu se nachází prostor, kde můžeme být skutečně sami sebou, aniž bychom museli hrát hry o pozornost.
Pokud jsme zvyklí na intenzivní emoce, může být zpočátku těžké identifikovat, co je vlastně „zdravé“. Zdravý vztah se neprojevuje neustálou euforií, ale především stabilitou a bezpečím. Zde jsou klíčové indikátory, které nám pomáhají odlišit zralý cit od pouhé projekce našich potřeb:
Pro mnohé z nás, kteří prožili dětství v náročných dynamikách, může zdravý vztah zpočátku působit málo intenzivně. Je důležité si uvědomit, že to, co naše mysl někdy vyhodnocuje jako nudu, je ve skutečnosti absence dramatu a toxického napětí. Je to stav, kdy naše vnitřní dítě nemusí být neustále ve střehu.
Někdy je těžké vidět pod povrch vlastních pocitů a rozpoznat, zda nás k někomu táhne skutečný soulad, nebo jen starý známý vzorec. Pravděpodobnost, že se v „osudové a bolestivé“ zamilovanosti skrývá zdravá budoucnost, bývá bohužel nízká. Cesta k uzdravení vede přes odvahu dát šanci klidu.
Rozpoznat tyto rozdíly a začít si vybírat vztahy, které nás neničí, ale sytí, je proces. Vyžaduje to čas, laskavost k sobě samému a často i podporu na cestě k vlastní identitě a sebedůvěře.
Pokud cítíte, že se ve svých vztazích stále točíte v kruzích, pletete si úzkost s láskou nebo se ztrácíte v potřebách druhých, nejste v tom sami. Je možné se z těchto vzorců vymanit a začít budovat vztahy založené na skutečném bezpečí a jasnosti.
Právě těmto tématům se budeme do hloubky věnovat v mém novém programu, který otevírám už v dubnu. Pokud chcete do svých vztahů vnést více klidu a porozumět tomu, co se pod vašimi volbami skutečně skrývá, budu vás na této cestě ráda doprovázet.